TĚLO NAPOVÍ, TĚLO NAPOVÍ II

17. 2. 2017

Tak jako poupata tvoří květy, tak se slova skládají ve věty. Člověk obdivuje jejich krásu a jiný zas hledá svoji spásu... jak žebrák s nataženou rukou chodí a přitom ví, že právě jeho mysl plodí, co v těle se odehrává... žádná sláva...

Tak jako záhon tvoří květy, tak knihu zase moudré věty, když teorie se s praxí snoubí... a jako v lese houby, tak mezi lidmi se šíří, že k vám teď míří TĚLO NAPOVÍ a na otázky odpoví, proč v něm ten zmatek máme, jakpak že myslíváme... „já chci být zdravé,“ volá, „nenuť mne dokola nemocné být! Vždyť já chci žít! Pochop už, co se odehrává v hlavě, když bolí játra právě, když ledvina zase zlobí a hýbat se mohu jen s holí!“

Vybrat si smíš – žít, nebo živořit. Být zdráv, či nechat se pokořit. Jak žebrák s nataženou rukou stát, či na cestu k uzdravení se dát. Život může být bojem... ovšem, bojuj s hnojem... do vínku nám rozum dali, a taky s ním počítali. Jenže člověk, tvorstva pán, do truhly jej uschoval. Myšlení jej totiž bolí, raděj bude chodit s holí.

Že nejsi ovce ve stádu? Máš právě dobrou náladu? Vezmeš si mne domů a budeme spolu lepší život žít? Ty chceš opravdu zdravý/á být?

Pak ti přeji hodně síly, ať tvé nohy tančí jak nožky víly na hebkém lesním paloučku, ať tvůj život není přežívání jen a spolní se ti každý sen. 

TĚLO NAPOVÍ

Zpět